Vyvolávat v posluchačích pocity něčeho krásného a ušlechtilého
V roce 2021 jsme si připomněli sté výročí narození Otakara Hanzelky, vzácného člověka, zpěváka a našeho nezapomenutelného sbormistra. V archivu Orlice jsme objevili rozhovor, který poskytl Českému rozhlasu Olomouc v roce 1997. V něm Otakar Hanzelka vzpomíná nejen na své první krůčky do světa hudby.
Čím to bylo, že se u Vás projevil zájem o zpěv a hudbu?
Od mého útlého mládí se u nás doma dost zpívalo a hrálo. Nebyl rozhlas ani televize, držely se černé hodinky s vyprávěním a zpíváním. Maminka ráda a pěkně zpívala a hrála trochu na klavír.
Vzpomenete si na své první samostatné pěvecké vystupování?
Asi ve druhé třídě obecné školy v Kollárově ulici jsem mluvil a zpíval roli chlapce ve školním loutkovém divadle a potom už také na různých školních besídkách a oslavách. Od druhé třídy jsem také navštěvoval hudební školu na klavír. Tam mě zařadili do sboru v dětské opeře Ogaři od Jaroslava Křičky.
V roce 1934 se poprvé konaly oslavy Roku české hudby. Tehdy jsem v aule gymnázia zpíval sólově jako chlapecký soprán ukázku z Biblických písní Antonína Dvořáka Hospodin jest můj pastýř a ve studentském smíšeném sboru slavnostní sbor Bedřicha Smetany Sláva Tobě.
Značný vliv na můj vztah k přírodě, hudbě a umění měly mé prázdninové pobyty v letním táboře YMCA na řece Dyji u Znojma a po roce 1939 v Biskupicích u Hrotovic na Vysočině. Kromě sportovních a tábornických akcí mě zaujaly kulturní večery a táboráky s dobrou programovou úrovní. Tam jsem se seznámil s mnohými pozdějšími známými osobnostmi – klavíristou, skladatelem a pedagogem Iljou Hurníkem, klavíristou Zdeňkem Jílkem a jeho bratrem Vlastíkem Jílkem, šéfem baletu Národního divadla, dále houslistou Liborem Hlaváčkem, skladatelem a dirigentem Harry Macourkem, hercem a vypravěčem Vladimírem Menšíkem a dokonce s celým Pištělákovým dětským pěveckým sborem z Brna.
Váš první kontakt s mužským sborem Orlice?
V roce 1938 ještě jako studenta mě do Orlice přivedl můj milovaný profesor a basista Jožka Homola a tak v tomto sboru působím již téměř šedesát let. Tehdejší sbormistr Alois Grumlík přivedl a udržoval Orlici na vysoké úrovni.
Kdy jste převzal Orlici jako první sbormistr?
Od roku 1953 řídil Orlici a Vlastimilu Karel Hejdušek, kterému jsem korepetitoval, zastupoval jej a zpíval tenorová sóla. Poprvé jsem dirigoval smíšené sbory v cyklu Haná zpívá na festivalu ve Strážnici v roce 1967. Po náhlém onemocnění Karla Hejduška v polovině roku 1972 jsem po prázdninách převzal Orlici a současně jako druhý sbormistr i Vlastimilu. Hned na podzim jsme nastudovali slavnostní koncert k 110. výročí Orlice s Moravskou kantátou Jaroslava Křičky a Slavnostním zpěvem Antonína Dvořáka a následovala spolupráce s Moravskou filharmonií, se kterou jsme nacvičili za spoluúčasti olomouckého Žerotína a přerovského Přerubu Oratorium Josefa Nešvery.
A pak se odvíjela pravidelná každoroční soustavná činnost. Ročně patnáct až dvacet koncertů a vystoupení včetně rozhlasu, soutěže, přehlídky a festivaly. Repertoár našich souborů v historickém pořadí zahrnuje skladby od starých mistrů vokální polyfonie přes světové i domácí klasiky, romantiky, období našeho obrození až po autory dvacátého století. Nebo podle žánrů jsou to rozsáhlé kantáty, církevní skladby, typické sbory bez doprovodu až po úpravy lidových písní. Repertoár je samozřejmě přizpůsobován různým kulturním nebo regionálním výročím nebo přáním pořadatelů.
Kolik vystoupení jste asi řídil za těch 25 let? (rok 1997)
Přesně jsem to nepočítal, ale bude více než 500 koncertů a vystoupení s našimi sbory. Ale vedle toho jsem řídil početné spojené mužské sbory na různých festivalech, a to patří k mým nejkrásnějším zážitkům. Pomáhal jsem také při nácviku jiným souborům, zasedal jsem v porotách na různých soutěžích apod.
Jak se daří Orlici v současné době?
Jsem rád, že se po listopadu '89 rozšířila repertoárová paleta o duchovní koncerty v akustických prostorách chrámů. Trvale propagujeme hudební a estetickou výchovu, která tolik chybí zejména mezi mládeží. Vždyť dobrá sborová tvorba našich skladatelů je tak bohatá a významná, že snad nemá obdoby na celém světě – je to naše česká hudební chlouba.
Chceme i nadále přispívat k tomu, aby si lidé uměli společně zazpívat a přitom aby se prohlubovala družnost, vztahy mezi lidmi, dobrovolná kázeň i hlubší estetické cítění, tedy vlastností, které se v poslední době vytrácejí z našeho života. Chceme, aby tak zvaná vážná hudba a zpěv vyvolávaly v posluchačích pocity něčeho krásného, ušlechtilého, jemného, povznášejícího, povzbudivého, nikoliv agresivitu, násilí a hrubost.
Zbývá Vám čas také na soukromí a na rodinu?
Teď, když jsem v důchodu, je to lepší, ale dříve při zaměstnání to vyžadovalo hodně odříkání a různých kompromisů. Jedině díky pochopení mé manželky, která také dlouhá léta zpívá ve Vlastimile, se mně to podařilo zvládat.
Ovšem bez lásky k této činnosti by se to asi provozovat nedalo.
zkráceno, archiv Orlice